Na začátku roku 2023 jsme jako spolek vypsali petici za svobodné a udržitelné pohřebnictví adresovanou Ministerstvu pro místní rozvoj. Poukazovali jsme na to, že zákon o pohřebnictví nedostatečně reaguje na změny, které se od jeho přijetí udály napříč společností a zaslouží si revizi. Usilovali jsme hlavně o kroky směrem k větší svobodě a udržitelnosti, tyto snahy jsme opírali o Listinu základních práv a svobod i Pařížskou dohodu. Celé znění této už ukončené petice si můžete přečíst zde.
Tou dobou jsme jako spolek byli členi a členky pracovní skupiny pro pohřebnictví na MMR, kterou organizoval Mgr. Tomáš Kotrlý, Th.D. a měla zprostředkovávat dialog mezi ministerstvem a odbornou veřejností. V podstatě hned poté, co jsme petici vypsali, nám přišlo vyzvání, abychom o ni přišli jednat na příští schůzi této skupiny (přestože v tu dobu měla petice jen pár desítek podpisů).
Zpětně si velmi vážím toho, že jsme tehdy dostávali tolik prostoru jakožto úplně nový spolek o třech mladých lidech s teprve krátkými zkušenostmi v pohřebnictví u jednoho stolu s letitými matadory, zástupci těch největších pohřebních služeb a sdružení u nás. Na druhou stranu mi došlo, že jsme vlastně byli především takovou divokou kartou pana Kotrlého do ještě stále velice rozbouřené partie mariáše doznívající novely 2017.
A to se výrazně promítlo i do toho, jak se na nás a naše návrhy dívali ostatní členové skupiny. Nešlo ani tak o souhlas či nesouhlas, ale bohužel se diskuze začala točit spíše kolem křivdy, že jejich vlastním požadavkům se takové vážnosti nikdy nedostalo, přičemž nějaký hrobník zelenáč tu dostává tolik prostoru. A vlastně jsem jejich rozhořčení rozuměl, nepřipadal jsem si v nijak silné a sebevědomé pozici.
Snažil jsem se spíše o zahájení debaty a nadnesl pár návrhů, o kterých vím, jak fungují na západě a umím si je obhájit, jako pohřeb bez rakve či menší minimální hloubka hrobu. Cesta ke konsensu naneštěstí získala nešťastný spád kvůli tomu, že pan Kotrlý prohlásil, že tato praxe je dnes za dodržení určitých (za mě velice zcestných) podmínek možná a není tím pádem potřeba zákon měnit. Načež se setkal s protestem úplně všech včetně nás a debata se stočila úplně jinam.
Odnáším si z toho pocit, že většina těchto lidí z oboru vůči těmto našim návrhům (včetně legalizace terramace či aquamace) není nijak zásadně proti, spíš je nepovažují za důležité a podle názoru mnohých je třeba v tuto chvíli řešit mnohem důležitější věci, které se netýkají jen požadavků nějaké ‘hrstky alternativních lidí’, ale obecného fungování např. pohřebních služeb. K tomu jsem neměl moc co dodat, chyběla mi v tu chvíli data a podpisy pod petici, abych dokázal, že nejde o tak marginální skupinu lidí, jak se může zdát.
V opozici těm praktikám stál jeden konzervativnější pracovník ministerstva, který se oháněl takovým tím typickým slippery slopem, že pokud dnes povolíme terramaci, zítra budeme krmit našimi těly supy. Za mě bychom jako potrava pro zvěř klidně skončit mohli (rozhodně by to bylo v souladu s principy svobody a udržitelnosti), ale asi jsem se tehdy držel zpátky a opáčil mu osvědčenou praxí v námi kulturně blízkých zemích.
Dlouho se tam také řešilo pohřbívání svépomocí, které jsme jako téma nenadnesli my, ale sami zástupci pohřebních služeb, kteří předpokládali, že jsme jeho zastánci, a tak se do toho slaměného panáka s chutí pustili. Pro ně je to totiž jako červená barva na býka, když si představí, že by se lidé v budoucnu mohli obejít bez jejich služeb. Dokonce jsme se dočkali poměrně obsáhlé a drsné prezentace fotek mrtvých těl po autonehodách. Ano, v těhle případech by lidé pravděpodobně stále volili pohřební služby, i když by to nebylo vynucené zákonem. Nejspíš by je nadále volili i ve velkém procentu běžných případů. Stačilo by je dělat kvalitně a lidé by si je objednávali sami od sebe, ne z povinnosti.
Ale o tom jindy. Jednání na ministerstvu tehdy žádný závěr nepřinesla, my si z nich odnesli jen spoustu cenných zkušeností, plná břicha chlebíčků a poučení pro příště. Sbírání podpisů pod petici, které po těchto jednáních následovalo, už na základě nově nabytých zkušeností najednou nebylo takovou prioritou. Postupně ustupovalo naší další agendě, až jsme se rozhodli tuto petici úplně ukončit. Cítili jsme, že to musíme zkusit celé znovu a lépe. Velké díky všem, co se tehdy podepsali nebo nám i pomáhali podpisy sbírat.
A jaké si z toho odnášíme poučení pro příště?
Je jasné, že budeme muset udělat mnohem intenzivnější kampaň a věnovat se jí naplno všemi silami našeho spolku. Lepší pár nabitých měsíců než několik rozvleklých let. Takovou kampaň je nutné uchopit jako každý větší projekt – jasně si rozdat role, úkoly, deadliny, rozpočty a tak dále. Do té doby bychom měli znásobit náš dosah a potenciál oslovit široké publikum. Díky neustále se rozšiřující členské základně i naší průběžné osvětové činnosti věřím, že už jsme na správné trajektorii.
Má-li tato kampaň znovu zahrnovat petici, musíme v ní jasně definovat konkrétní požadavky toho, co bychom chtěli v zákoně o pohřebnictví změnit. Předešlou petici jsme pojali spíše hodnotově a snažili se být otevření více cílům, které teprve mají vzejít z diskuze, ale chyběl tomu tah na branku. Uvedeme-li, že požadujeme uznání terramace jako další metody pohřbení v § 2, v odstavci 1, písm. e) Zákona o pohřebnictví č. 256/2001 Sb., vysíláme tím jasný signál, víme přesně o čem jednat, jaké podklady si přichystat a čím argumentovat.
V první řadě musíme jednoznačně oslovit veřejnost a získat data, na základě kterých budeme schopni demonstrovat její zájem. To může být opět formou petice či průzkumem veřejného mínění, za mě je ideální obojí. S těmito daty v ruce bychom následně měli oslovovat poslance a poslankyně, dokud se mezi nimi nenajde někdo, kdo se pro tuto agendu nadchne, pochopí, že na ní může získat cenné politické body a stane se naším spojencem/spojenkyní. Teprve poté bychom měli začít jednat na půdě ministerstva. Naše představa, že nejprve oslovíme experty na ministerstvu a ti pak pro naši věc získají podporu v parlamentu, byla naivní. Teprve s politickým tlakem shora mají tito úředníci vůli konat, jinak je to pro ně jen více či méně zbytečná práce navíc.
Ona kampaň by se měla týkat nejen veřejnosti laické, ale i veřejnosti odborné. Mělo by být v našem zájmu vést souběžně dialog i s pohřebními službami a sdruženími, protože jakmile se bude znovu zasahovat do zákona, budou si tam chtít prosadit i své vlastní zájmy a může to být oboustranně výhodné, klepat na stejné brány. Samozřejmě jen za předpokladu, že nebudeme ve vzájemném rozporu. Zároveň naše zájmy mohou být (a měly by být) i jejich zájmy, protože potenciální změna zákona jim umožní rozšířit paletu služeb pro své klienty a je na nás jim to tímto způsobem podávat.
A kdy pro to nastane ten správný čas? To je pro mě těžká otázka. Rozhodně vím, že to není teď a ani v tomto roce, musíme si toho ještě hodně odpracovat dovnitř spolku i navenek. Vystihnout správný moment a dokázat z rozvoje pohřebnictví udělat politické téma pak nebude vůbec jednoduché. Upřímně řečeno, ani já ho momentálně nevnímám jako tolik palčivý problém jako digitalizaci nebo krizi bydlení, obě mnohem výraznější agendy také spadající pod Ministerstvo pro místní rozvoj.
Ale je jen otázkou času, než k tomu dojde a my jako Poslední stopa budeme u toho. Ostatně s tímhle cílem náš spolek vznikl a spíše než tyto snahy pohřbíme sami sebe. A to hezky bez rakví, do metru hloubky, možná zkompostovaný, možná rozpuštěný, možná nás nakonec i hodí těm supům…
autor: Adam Vokáč
Napsat komentář